Karel - 102. průzkumný prapor Prostějov

Odpočívej v pokoji kamaráde. Nezapomeneme!

Vážení přítomní, paní a pane Klváčkovi, zarmoucená rodino, kolegyně a kolegové ve vojenské službě, přátelé. Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s milovaným synem, tatínkem malého Káji, s naším kamarádem, spolupracovníkem, spolubojovníkem Karlem Klváčkem. My všichni jsme si v tuto chvíli obzvláště blízcí, protože Karel spojuje všechny naše myšlenky a pocity. Dovolte mi připomenout Karlovu cestu životem. Narodil se zde, v Prostějově, kde prožil své dětství a školní léta. Po absolvování gymnázia Jiřího Wolkera a vojenské základní služby v nedaleké Chropyni se v roce 1996 Karel rozmýšlel co dál. Jít k hasičům nebo k vojákům? Armáda zvítězila.

Proto nastoupil jako technik radaru na prostějovské letiště k útvaru protivzdušné obrany. Avšak ne na dlouho, protože již následující rok přestoupil k 115. praporu hloubkového průzkumu, jak jinak než v Prostějově. A tím se začala odvíjet jeho životní cesta výsadkáře a průzkumáka, cesta jeho srdci velmi blízká a smysluplná. V roce 1999 absolvoval svou první zahraniční operaci a to v Bosně a Hercegovině jako velitel mechanizovaného družstva. Od začátku říkal „Že já jsem nešel radši k těm hasičům". Nicméně všechny zadané úkoly vždy plnil s jeho typickou pečlivostí a odhodláním. Pokud velitel hledal nějaké dobrovolníky, na cokoliv, Karel se hlásil mezi prvními. Ne jinak tomu bylo i v Kosovu v roce 2002. Od roku 2003 Karel pracoval na různých analytických, geografických a plánovacích štábních funkcích 102. průzkumného praporu. I zde se projevoval jeho smysl pro pořádek a pečlivost. Příkladem mohl být třeba jím spravovaný sklad vojenských map, jenž byl vyšperkovaný k dokonalosti. Karel oplýval pílí, houževnatostí a cílevědomostí. Jinak by taky nedokončil vysokoškolské magisterské studium v oboru tělesná výchova a sport na Palackého universitě v Olomouci s červeným diplomem. Na zkoušku šel až tehdy, když věděl, že je stoprocentně připravený.

Rok 2015 byl zlomem v jeho dosavadním životě. Byl povýšen do důstojnické hodnosti poručíka, později nadporučíka, což ale znamenalo i jeho odchod z Prostějova na štáb pluku do Opavy, kde do tragické nehody sloužil jako starší důstojník plánovacího oddělení. Byť narozen v Prostějově, jako Prostějovák se Karel nikdy necítil, jelikož pořád připomínal, že je z Malého Hradiska. Malé Hradisko mu přirostlo k srdci. Nádherná příroda, dobří lidé a jeho největší vášeň - myslivost. Nejen jako lovec, ale hlavně jako milovník zvířat a přírody. Miloval květiny, jejich vůni nebo jejich barvu, prostě uměl se radovat z maličkostí a milovat život. Nesčetněkrát odcházel v zimních ránech s baťůžkem na zádech. Brodil se sněhovými závěji ke krmelcům, aby mohl donést zvířatům potravu. Pro své vědomosti z myslivosti, byl uznávaným i mnohem staršími kolegy - myslivci. K myslivosti patří také lov. Karel byl několikrát vyhlášen nejlepším lovcem honitby Malé Hradisko, ale ani to nebylo zadarmo. Hodiny a hodiny strávené v lese na posedu. „Karle, proč jsi tak unavený??" Občas zněl dotaz kolegů. „Ále, střelil jsem v noci tři divočáky a než jsem je zpracoval, bylo ráno," odpovídal.

Poslední tři roky se věnoval motorovému padákovému létání. Dokonce se dá říci, že létání předběhlo i jeho zálibu v myslivosti. Rád se kochal pohledem na svět z výšky. Pro sebe a své kolegy fotil přírodu, nebo jejich domovy. Svou pozemskou pouť ukončil v neděli 28. srpna ráno u obce Rybná na Jihlavsku právě na motorovém padáku, na sletu nebeských andělů. Ten den, ten okamžik nás spojil příběh silný jako víno. Kája byl to výborné víno, dobrý ročník, minimálně výběr z hroznů, rádi bychom ho tu měli dál, rádi bychom pili dál, ale už nám to není dopřáno. Zážitek tohoto výborného vína nás však neopustí, navždy v nás zůstane jako vzpomínka na milovaného člověka. Čas a život, zvlášť v dnešní hektické době, ubíhá někdy až děsivou rychlostí. Má však i jednu velkou moc, dokáže léčit bolest ze ztráty těch nejbližších. Nikoli však zapomenout! Bolest pomine vzpomínka nikoli. K rozloučení patří také odpuštění. Jestli Vám ve vzpomínce přijde něco nepříjemného, bolestného či trapného, prosím, odpusťte, aby zůstala jen dobrá vzpomínka, a Karel bude žít v našich srdcích dál. Nakonec mi dovolte poděkovat za účast, podporu a projevení soustrasti. Děkuji Vám jménem nejbližších. A konečně děkuji, Karle, Tobě. Bylo s Tebou dobře, někdy náročně, vždy s otevřeností. Bylo nám ctí být blízko Tvé pokoře a humoru, síle a Tvému souhlasu, že to podstatné v životě je milovat. Čest Tvé památce, odpočívej v pokoji.

Autor: Pavel Bodrogi